Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

Lenny a Phillo

Události 2011

Vánoční besídka a rozloučení s rokem 2011

 

17.12.2011 – cvičák Rychnov n.Kn. Zase se přiblížil konec roku a s ním i naše tradiční cvičákovské vánoční posezení a rekapitulace letošního agilitění.

 Vhledem k soustavně doslova už hnusnému počasí jsme se letos rozhodli, že výjimečně pejsky necháme doma. Mráz by nám nevadil, to bychom pejsky běháním a skákáním zahřáli, trochu unavili a pak je v autech zateplili. Jenže venku je furtumfurt jen mokro a blátivo, takže bychom si na cvičáku moc zařádit nemohli a psíci by zbytečně byli mokří, špinaví a znudění. Doma v pelíšku nebo venku v zateplené boudě jim rozhodně bylo líp

My jsme se sešli v 10.00 hodin v klubovně, kde jsme si zatopili, uvařili kafčo a čaj a na stůl dali všechny přinesené dobroty. Lucka nám všem rozdala něco pro nás a pro naše hafany. Nina, Ewik a já jsme ještě dostaly dárky za práci instruktorek. Potom  Lucka vyhlásila výsledky soutěže tým roku. S Lenýskem jsme se v kategorii veterán umístili na 2.místě a s Phillouškem v kategorii začátečník na 3.místě a dostali jsme odměnu. Pak jsme my Lucce poděkovali za její péči o nás a obdarovali jsme ji parádním křesílkem, které určitě v závodní sezoně 2012 bude hojně používat

No a pak jsem byla ještě moc mile překvapená, když mně (a taky holkám instruktorkám) dala Jana Šimerdová a Petra milé dárečky za naši pomoc při výcviku hafíků

Poté jsme se už věnovali příjemné likvidaci všech těch báječných mňamek a taky povídání, vzpomínání a v dobré pohodě jsme poseděli až do pozdních odpoledních hodin.

 

                                                                 

                                jen zlomek toho, co všechno jsme tu měli                                                       copa tam asi bude???

 

                                                                 

                             Lucka s nejmladším agiliťáčkem Toníčkem                                                           ... a zase byla legrace


 

Malý turistický výlet - Říčky

 

19.11.2011 - Říčky. Před časem přišla do naší organizace nová členka - Petra s krysaříkem Sárou (a vznikl nový pojem - “internetový slalom“). Petra je tak trochu už v důchodu (teda ona je v něm úplně, ale nějak na to nevypadá), má v Říčkách chatu a ještě navíc s manželem provozují malý soukromý penzion. A protože je Petra akční holka, vymyslela pro nás agiliťáky prima akci. Uděláme si výlet s psíkama do Říček - takovou menší tůru zakončenou občerstvením v jejich penzionku

Naplánovali jsme datum a těšili se na výlet. Počasí bylo poslední dobou nevyzpytatelné a v den D teda nebylo nic moc. Ti, kteří si troufli na delší tůru, se sešli v penzionu už v 10.00 hodin. Já s Ninou a Lenkou Štěpánovou jsme měli do Říček dorazit později a k ostatním se připojit v 11.30h. na Mezivrší. Petra nám v mejlíku přesně popsala cestu jak do Říček, tak na Mezivrší. My s Ninou jsme si to ale trochu špatně uložily do hlavy a myslely jsme, že máme přijet taky k chatě. Nina sebou měla navigaci a podle té jsme vyrazili do Říček. Cestou nás chvílema provázela docela hnusná mlha. Nejdřív jsme jeli cestou, pak cestou necestou a nakonec už jenom necestou. U jedné chalupy na samotě jsme míjeli staršího pána se psem – oba se na nás dívali s výrazem, že auto tu ještě neviděli  Přesto se Nině s Peugeotkem podařilo dojet k chatě, aniž by přes ty výmoly bylo cokoliv z auta oderváno či odpadnuto. Vzápětí přijel k chatě David – z druhé strany, po úplně normální silnici

U chaty nás přivítalo naprosté ticho a naprosto nikdo. Nina zavolala Petře „Jako proč tu nikdo není, že…“  a tak nám Petra vysvětlila, že jsme se měli sejít až na Mezivrší a popsala nám cestu (doma jsem si pak znova přečetla mejlík – samozřejmě to tak bylo ). Po menším bloudění a vyptání se starousedlíků (kteří se divili, co chceme v téhle mlze nahoře vidět)  jsme na Mezivrší dorazili. Mlha tu vůbec nebyla a přesně v 11.30 hodin jsme se tu sešli s ostatními. Bylo nás okolo dvaceti a samozřejmě spousta hafíků. Ti mohli jít většinu cesty  “navolno“ a to se jim moc líbilo. Udělali jsme si krásnou prochajdu lesem, kolem bunkru Průsek na Anenský vrch, kde nás čekala rozhledna Anna. Vyťapkali jsme všech 65 schodů a shlédli dolů - tam teda byla pořádná mlha a tak mně holky jen rukou ukazovaly, co bych viděla támhle a támhle, kdyby tam ta mlha nebyla. U rozhledny jsme se občerstvili čajem z termosek a malou sváčou a pak jsme vyrazili zpátky směr penzion.

Cestou měl Phillda malou havárku – potkali jsme rodinku s parsonem a přerostlým haskym (nebo to byl menší malamut nebo kombinace těchto dvou). Parson i to druhé se nejdřív tvářili jako že dobrý, pak ten parson zavrčel na Lennyho a to druhé se zakouslo Phillovi do krku ... Pán si psy odtáhl, jenže Philloušek hrozně naříkal. Na krku jsme nic nenašli, ale Phillda nemohl zatřepat hlavou. Naštěstí ho to po nějaké chvíli přešlo, až později jsme na krku našli trochu zaschlé krve a při doteku to Philldu bolelo. Dolů jsme už došli v pořádku, jen cestou nás provázela taková mlha, že i Petra jednu chvíli na několik vteřin zaváhala, jestli jdeme správně. Vrátili jsme se asi v 15.30 hodin, příjemně unavení (teda cestou dolů už se mi ne moc příjemně ozývala lýtka) a hlavně natěšení, protože jsme měli slíbenou frankfurtskou polívku 

Už z venku vypadal Petřin penzionek moc pěkně. Když jsem ale vstoupila dovnitř, spadla mi čelist podobně jako tenkrát při  “internetovém slalomu“. Petra prostě dovede překvapit a to příjemně. Mohli jsme si prohlídnout celý penzion, což jsme samozřejmě s radostí udělali. Shrnuto jednou větou – vkusně, prakticky a velice útulně zařízené pokoje se vším všudy. A v tom s krbem jsme si udělali parádní hostinu. Petra přinesla vynikající polívku a pečivo a my jsme stoly doplnili doma vyrobenými dobrotami všeho druhu – slané, sladké, pečené, nepečené a k tomu kafíčko a čaj. Petra nám vyprávěla zajímavosti o Říčkách a taky o vzniku jejich penzionu. A pak zase přišlo na řadu naše tradiční povídání o zážitcích ze cvičáku a s hafany vůbec.

Domů jsme odjížděli pozdě večer, s nacpanými bříšky a naprosto spokojení… 

 

                                                                             

                                          Chata Říčky - start i cíl dnešního výletu                                               rozhledna Anna - nejvyšší bod našeho putování

 

                                                                                                                                               
         


Podzim 2011 – Agility klub Hradec Králové

                                                      

Už je to měsíc, co jsme byli na závodech pořádaných Hradeckým agility klubem. Z každých závodů píšu nějaký ten “referátek“ – jaké to tam bylo, jak jsme dopadli… někdy mi to trochu dýl trvá (na vině je samozřejmě pouze nedostatek času ). Tentokrát píšu hodně pozdě i když času jsem na to měla dost. Co jsem ale neměla, byla CHUŤ o těchto závodech psát .  A přitom to mohly být úplně prima závody…

15.10.2011 - Sportovní areál Blešno. Naše letošní poslední závody se konaly v krásném Sportovním areálu v Blešně. Ráno trošku mrzlo, ale co bychom chtěli uprostřed října, žejo? Vynahradilo nám to sluníčko, které se na nás usmívalo celý den. A prostředí tu bylo fakt prima. Terén na běhání byl parádní - krásné rovné hřiště s téměř anglickým trávníkem a parkur ohraničený nízkým plůtkem. K venčení psů sloužily blízké louky, kde jsme výtvory našich miláčků ani nemuseli sbírat (byly jsme s Ninou venčit, Falco vyrobil bóbika, Nina automaticky vytáhla sáček, že to sebere a tu si všimla vedle ležícího obrovského kravího bobana… a tak Falcův produkt přitulila ke kravinci a šly jsme dál ). Na jedné louce byli ve výběhu nádherní koně - pastva pro naše oči a možnost podrbat si tyhle skvělý zvířátka. V kantýně pro nás měli připraveno spoustu dobrot - polívku, lívanečky, zákusky…

Parkury dnes stavěla rozhodčí Veronika Vostrá. Nejdřív jsme běželi jumping. Lenny ho zaběhl bez chyby, zvládli jsme všechny pastičky a umístili jsme se na 2.místě (za Falcem, před Berinkou). V běhu agility jsme se diskli hned u druhé překážky – kruhu. Lenny nejdřív proskočil  mezi kruhem a rámem, a když jsem ho chtěla vrátit, nechala jsem mu málo prostoru na oběhnutí kruhu a Lenny si to zopakoval z druhé strany. Protože v jumpingu s kruhem žádný problém neměl, myslím si, že mu v tomhle druhém běhu svítilo do očí sluníčko a on se prostě jenom netrefil. Na podruhé už skočil dobře a parkur jsme si doběhli.

Jak už jsem psala, mohly to být úplně prima závody. A pro většinu závodníků určitě i byly. Tak proč ne pro mě (a taky pro Ninu a Věru)? Protože jsme byli s našimi psími kamarády přihlášeni do kategorie “veteráni“ a tuhle kategorii se hradečtí pořadatelé rozhodli naprosto ignorovat od začátku až do konce. Až na jednu “maličkost“ - startovné 230,- Kč . To jsme my veteráni museli zaplatit v plné výši jako ostatní závodníci, ačkoli běháme o jeden běh méně a na všech závodech je naprosto samozřejmé, že veteráni mají proto startovné nižší. Ale chtěli jsme si zazávodit, tak jsme zaplatili.

Přihlášeni byli tři veteráni - já s Lennym, Nina s Falcem a Věra s Berinkou. Mě čekalo nepříjemné překvapení hned při prezenci. Ačkoliv jsem si doma na netu ověřila, že jsem přihlášená a mám zaplaceno, tady mě na startovní listině prostě neměli! Stála jsem tam jak nevítaná teta z Moravy a pořadatelky se dobu dohadovaly, co se mnou. Nakonec mi řekly, že „mě tam teda dopíšou, nó“. Pak jsme s Ninou a Věrou čekaly, až bude vyvěšen program, abychom věděly, kdy poběžíme. Programu jsme se dočkaly, ale běhy veteránů tam zařazeny nebyly. Byla vyhlášena prohlídka jumpingu, ovšem o veteránech ani zmínka. Nakonec se Nina musela jít zeptat, kdy si můžeme i my prohlédnout parkur. Po doběhu kategorie M začali pořadatelé hned parkur přestavovat na kategorii S, ačkoliv teď měli  běžet dva L veteráni. Nina to opět musela jít připomenout. Po Nině měla běžet ještě Věra, ale pořadatelé hlásili, že „to byl jediný veterán a bude přestavba na S“. Znova jsme se musely připomenout, aby si Věra vůbec zaběhla. Když doběhli jumping závodníci kategorie S, měla jsem běžet já s Lennym. Sice mě na start zavolali, ale nesnížili překážky. Museli jsme o to pořadatele požádat. A stejně nám nechali jednu skočku vysoko! Lenýsek je ale borec a zvládl to .

Bohužel, to samé se opakovalo u parkuru agility. Na prohlídku parkuru jsme opět nebyly pozvány, a když se Nina šla zeptat, kdy teda máme jít, bylo jí řečeno „běžte si s kým chcete“. Na otázku, jestli budeme mít stejný parkur jako ostatní (např. jestli tam bude houpačka), jsme dostaly odpověď „jó, to my nevíme…“

Závody skončily a čekali jsme na vyhlášení. Byly vyhlášeny všechny jednotlivé běhy - jumping, zkoušky, agility… už už chtěla pořadatelka vyhlašování ukončit, když si vzpomněla, že jsou tu ještě ti zatracení veteráni… A ačkoli bylo v propozicích tučným písmem napsáno, že “vyhodnoceny budou všechny jednotlivé běhy“, bylo vyhlášení běhů veteránů spláchnuto jednou větou - „Protože oba běhy doběhla pouze Nina Janebová, ať si přijde pro cenu“. A tak si Nina odnášela pytlík granulí a medaili, na které ani nebylo napsáno, že je pro kategorii veteráni (asi jim zbyla z nějakých závodů…).

Letos jsme se s Ninou, Lennym a Falcem zúčastnili MČR v agility v kategorii veteráni. Veteráni měli svůj parkur pro jumping i agility. Byly vyhlášeny výsledky každého běhu zvlášť a potom součty. Startovné bylo pouze 200,- Kč. Psí veteráni byli pochváleni, že běhají i ve vyšším věku a jsou v dobré kondici. A my jsme z toho měli radost .

Tady na hradeckých závodech Podzim 2011 jsme taky byli v kategorii veteráni. Parkury jsme měli stejné jako ostatní závodníci (to nám nevadilo). Výsledky našich běhů vyhlášeny nebyly (to nám vadilo - co na tom, že jsme byli jen tři? Když už pořadatelé kategorii veteráni vypsali a inkasovali od nás nemalé startovné, měli by se k nám chovat jako k ostatním právoplatným závodníkům!). Startovné bylo 230,- Kč jako u ostatních závodníků. Psí veteráni byli soustavně opomíjeni a svou účastí vlastně pouze zdržovali. A mně z toho bylo smutno….

 

 

 RY - ko - MY     -  Vysoké Mýto  -  2.kolo

 

28.9.2011 - Vysoké Mýto. Je sváteční den. A to nejen v kalendáři, ale i pro nás rychnovské a mejtské agiliťáky. Dnes nás totiž čeká druhé kolo našich oblíbených RY-ko-MY. Domluvila jsem se s Mertíky, že se za ně ve Vamberku s Feluškou připojím, protože můj orientační smysl zůstává nezměněn, tudíž téměř žádný a taky bych do Mejta nemusela dorazit včas. Rozhodnutí to bylo velice rozumné, protože už při výjezdu z našeho parkoviště bych to mastila na Ústí  místo na Choceň! 

Doma jsem klučínky načesala (samozřejmě proti jejich vůli), aby na závodech byli frajeři. V Mejtě jsme zaparkovali u cvičáku a dřív, než jsem kluky z auta pustila, jsem se pořádně rozhlídla. Vloni se mi tady v těch místech totiž Phillo náramně zřídil, když se prošel tlející hromadou cukrovky. Dnes tu nebylo nic vidět ani cítit, tak jsem mohla kluky bez obav vypustit. Během pěti minut se mi vrátili dva páchnoucí, umolousaní, fujtajbloví rádoby knírači… Phillo si svou cukrovku našel a tentokrát na ni vzal i Lenýska…

Hoši putovali do blízké říčky, kde z nich proud vody to nejhorší naštěstí odplavil. Pak jsme se ubydleli ve stanu u Niny a Zuzky a pozdravili se se všemi z Rychnova i z Mýta.

Dnešní parkury - a to jumping i agility – se mi moc líbily. S Phillem jsme byli po 1.kole na čtvrtém místě. Poslední dobou ale s Phildou na cvičáku celé parkury neběháme. Od té kolize s kruhem ho běhání trochu přestávalo bavit, tak jsme dělali jen krátké sekvence s véélikou odměnou. Dnešní běhy jsem teda pojala spíš jako tréninkové a jako zkoušku, jestli bude Philda ochotný běžet celou trať. Phillo měl stejný názor. Tedy v tom, že to pojmeme jako trénink. A tak jsme hned v jumpingu “trénovali“ boudu, protože do ní napoprvé, napodruhé i napotřetí odmítl vstoupit . Až když mu bylo ukázáno „světýlko na konci tunelu“, mohli jsme pokračovat. Další zádrhel byl samozřejmě kruh – Phillo si na to musel sednout, aby popřemýšlel, jestli má riskovat a proskočit ho. Je to statečnej kluk a dal to . Sice jsme kvůli té boudě vyfásli disk, ale parkur Philda doběhl až do konce. V běhu agility se scénář s boudou opakoval (s čímž jsem počítala), ale zóny se chlapečkovi povedly a parkur zaběhl opět CELÝ. Takže ačkoliv to byl taky disk, pro nás to bylo naše soukromé vítězství. V součtu obou kol RY-ko-MY  nám to dalo na 6.místo.

S Lennym jsme po 1.kole byli na třetím místě. Dnes tu byli jen tři veteráni, a tak by nám stačilo jen “doběhnout“, abychom byli na bedně. Samozřejmě jsem nechtěla jen doběhnout, ale zaběhnout si dva pěkné parkury a pokud možno i čistě. A protože Lenýsek je moje spolehlivý zlato černostříbřitý, povedlo se nám to . Oba běhy měl čisté a v dnešním součtu jsme se mohli radovat z 1.místa! V součtu 1.a 2.kola jsme se umístili na 2.místě hned za Falcem (ten má totiž o moc delší nožičky, teda on má proti Lenýskovi spíš “chůdy“, takže je krapet rychlejší). Za dnešní běhy dostal Lenny medaili a za obě kola dohromady krásný pohár a spoustu dalších cen. Všichni soutěžící dostali pěkné diplomy a tašku s dárky a nějakou tou mňamkou, takže s prázdnou neodešel nikdo. Naši kluci měli ohromnou radost z plyšových potkánků.

A já mám ohromnou radost z obou mých fousáčků a ze skvěle prožitého dne. A děkuju Aleně a Lucce, že se jim opět podařilo pro nás všechny připravit tyhle závody. Takhle si představuju opravdový svátek. K dobré náladě samozřejmě přispělo i pro mě naprosto ideální počasí a taky kulinářské umění taťky Lustykovic. Grilované kuřecí a vepřové masíčko bylo - jak by řekla Klárka - šmakózní!

Jo a to krásné druhé místo z 1.kola klání Rychnov kontra Mýto jsme si teda my Rychnováci udrželi...

 

 

Phillo a Lenny + pohár, medaile, potkánci, mňamky ... prostě naše RY-ko-MY

 

 

 

MISTROVSTVÍ  ČESKÉ  REPUBLIKY  v agility  –  Žamberk

 

„Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky.“

(Karel Čapek)

 

I kdybych už nic jiného k Mistrovství republiky nenapsala, než tenhle citát, vystihlo by to přesně to, čím pro mě účast na tomhle  agiliťáckém svátku byla…

 

9.-11.9.2011 Žamberk  -  Sportovní a rekreační areál Pod Černým lesem. Je páteční odpoledne, já nasedám s fousáčkama k Nině a Falcovi do Peugeotka a vyrážíme směr  Žamberk . Tady dnes začíná třídenní agiliťácké klání - Mistrovství České republiky. A my s Ninou sem nejedeme coby nezúčastnění diváci, ale jako právoplatní soutěžící v kategorii veterán. Já jsem původně ani závodit nechtěla. Pak mně ale trochu nahlodalo vědomí, že Nina s Falcem pojedou. A nakonec jsem se rozhodla! Vždyť je to pro mě a Lennyho vlastně ta největší akce, které se spolu ještě můžeme zúčastnit! Tak proč to tedy nezkusit? A přihlásili jsme se…

A tak teď sedím v autě, hrdlo i jiné části těla ztažené takovým tím zvláštním pocitem a úplně zbytečně se s Ninou navzájem přesvědčujeme, že vlastně nejde o život, že vlastně vůbec o nic nejde, že to prostě zkusíme nějak zaběhnout,  že vůbec nemusíme být nervózní - a jsme nervózní ještě víc!

V Žamberku jsme si našly pěkné místo v prostoru mezi parkury, kde jsme postavily přístřešek a připravily hafíkům boudičky. Šly jsme se zaregistrovat a dostaly jsme tašky s dárky. Nina jukla do tašky a prohlásila: „Hele, my dostali takovejch pěknejch věcí, že to jinde nedostanem ani za první místo - můžem jet domů.“

Dnes byl na programu jumpingový běh veteránů a soutěž CACIAg. Nás se samozřejmě týkal jumping veteránů. Parkur stavěla rozhodčí Jiřina Máčková. Parkur se mi líbil, ale čekaly nás na trati dvě pastičky, ze kterých se mi dělaly vrásky na čele. A čím víc se blížil náš start, tím větší byla samozřejmě moje nervozita. Kupodivu jsem to nepřenesla na Lenýska - ten se se mnou spokojeně procházel, tu si čmuchnul, tu si něco podepsal a občas se na mě podíval s výrazem „Nevyšiluj, už jsem párkrát na závodech byl…“ … jenomže chlapečku, TOHLE je Mistrovství republiky. Já nechci udělat ostudu ani sobě, ani rychnovskýmu cvičáku, já nechci disk, já nechci udělat trapas,  já chci – ježišmarjá, já chci už asi po stý na záchod…

Pak se z reproduktoru ozvalo moje a Lennyho jméno, a tak jsme šli. Lenýska jsem posadila před první skočku a ten okamžitě  “zapíchl čenich do drnu“ - což je pro něj naprosto typické a kdyby to neudělal, budu si myslet, že je marod. Spolu s vodítkem jsem za sebe odhodila i tu svoji nervozitu - už jsme jednou tady a tak nebudem dělat nic jinýho, než že si ten “mistrovský běh“ spolu užijeme. A povedlo se. Lenny báječně spolupracoval, pastičky jsme ustáli a do cíle jsme doběhli v pěkném tempu a bez chybičky! Rozhodně jsme teda ostudu neudělali a já měla z našeho běhu úžasnej pocit. A když ke mně pak za nějakou chvíli přišla Nina s napřaženou pravicí a blahopřála nám k 1.místu, málem jsem radostí začala bulit. JUPÍÍÍ !!!

Na bedně jsme si pak užili svou “chvíli slávy“ a dostali jsme krásnou kokardu a granulky.

V sobotu jsme do Žamberka jeli jen jako diváci a fandové, protože náš druhý běh - agility - se poběží až v neděli ráno. Myslela jsem si, že budu naprosto v klídku jenom sledovat, jak ostatní běhají - žádnej stresík a bušení srdce, když my dnes neběžíme. Jenomže dnes běžela Luci s Kerinkou a Ewik s Brownií, a tak se klídek nekonal. Jak můžu bejt klidná, když běžej NAŠE holky, žejo?

Zrovna tak jsem si myslela, že v neděli už budu klidnější než v pátek. Jeden běh jsme přeci zaběhli parádně, ukázali jsme, že to umíme, a tak by případný disk nebyla žádná katastrofa - diskla se spousta jiných. Jenomže opak byl pravdou. Když startujete z prvního místa, je tu velká naděje, že pokud se vám běh povede, můžete být v součtu obou běhů na “bedně“. A být na bedně na Mistrovství republiky, to by bylo něco! A bylo po klidu a byla jsem ještě nervóznější než v pátek. Když si ke mně ráno ve Vamberku sedala do auta Lenka Krejčová a zvesela prohodila  „Tak dneska zase vyhrajete a bude bedna, žejo?“ - krapet jsem ji seřvala…  (nervní Janinka je s bídou schopná bavit se o počasí a navíc tyhle řeči mně rozhodně na klidu nepřidají).

Veteráni dnes běželi zase jako první a parkur tentokrát stavěl holandský rozhodčí Ton van den Laar. Parkur byl docela náročný, se spoustou pastiček, ale je to přece Mistrovství republiky, tak se s tím musí počítat. S Lennym jsme šli na řadu jako poslední. Když četli naše jméno a přidali poznámku, že startujeme z prvního místa, dojetím mně vstoupily do očí slzy a málem jsem na parkur ani neviděla (bože já jsem cíťa…). A pak jsme vyběhli a běželi jak nejlíp umíme. Na jedné skočce Lenýskovi nevyšel krok a laťka spadla, ale jinak  všechny zóny a nástrahy zvládl ten můj šikovnej chlapínek perfektně. A najednou jsme byli v cíli. A bylo z toho krásné 3.místo a opět granulky a nádherná kokarda (a véliká  šance na bednu!) Falco si dnešní běh agility zaběhl bez chybičky a v takovém tempu, že překvapil i Ninu a mohli se radovat z úžasného 2.místa.

Radost z dnešních běhů a umístění jsme si s Ninou užívaly vrchovatě. Pořadatelé nám to ještě umocnili tím, že na světelné tabuli hódně dlouho promítali jména úspěšných týmů. A tak jsme s Ninou co chvíli místo na parkur se závodníky čučely na tabuli, kde se v pravidelných intervalech objevovala NAŠE jména a skandovaly jsme „Lenýýý, Falcóóó!!!“  Já vím - jak malý holky - ale my si to užily

Potom jsme střídavě sledovali dění na obou parkurech, kde se běželo agility jednotlivců. Byla to pastva pro oko, výkony většiny závodníků byly úžasné a i když bylo i hodně diskvalifikací (parkury byly patřičně náročné), bylo opravdu na co se dívat.

A pak už jsme čekali na závěrečné vyhlášení součtů běhů jumpingu a agility.

Nikdy nezapomenu na těch několik krásných OKAMŽIKŮ, které následovaly. Když na Mistrovství České republiky  v agility v kategorii veteráni  small na 2.místě přečetli naše jméno, když jsem Lenýska posazovala na stupně vítězů, když nám blahopřál český, holandský a lucemburský rozhodčí, když nám gratulovala Luci a všichni naši kamarádi ze cvičáku i odjinud k titulu  “vícemistr“

Děkuju všem, že jste nám fandili a drželi pěstičky. A děkuju tobě Lenýsku, že jseš takovej, jakej jseš a že jsme to spolu mohli prožít 

Za videjko děkuju Nině a Luciáškovi.

 

                                                           

                                                                                               parťák      ..... .....      Lenny

 

 

 

Sárovecký FIN CUP  –  Vysoké Mýto

 

27.8.2011Vysoké Mýto. Před šesti lety můj brácha vdával dceru a Lenny byl s Luckou ve Vysokém Mýtě na Fin Cupu. Dnes brácha žení syna a Lenny je se mnou ve Vysokém Mýtě na Fin Cupu (že by se Lenny chtěl vyhnout svatbám mých příbuzných?)…

Co se týká počasí, tak na něj teda už vůbec není spoleh. V Mýtě na závodech – a to i na  Ry –ko- My, vždycky pršelo nebo byla aspoň nějaká ta přeháňka. Zvrtlo se to vloni právě na Ry-ko-My, kdy nepršelo vůbec. A totéž se opakovalo i dnes na Fin Cupu – po celé závody ani kapka (samozřejmě, že jsme byli všichni moc rádi a deštík, který přišel až po našem návratu domů, nám už vůbec nevadil)

Ve veteránech nás dnes běhalo celkem pět – dva L, jeden M a dva S. Výsledky se počítaly dohromady. Parkury stavěl rozhodčí Zdeněk Spolek a jako hospitant tu byl Petr Pupík. Veteráni měli stejné parkury jako ostatní závodníci, pouze měli snížené překážky (tudíž byly parkury poměrně náročné – nejen pro naše hafíky, ale taky pro mě – abych si je vůbec zapamatovala . Ale nebudu na tom asi nijak špatně – nezabloudila jsem).

 Jumping zaběhl Lenýsek bez chyby. Chybu jsem vyrobila pouze já. Ve snaze navést Lennyho na poslední skočku co nejtěsněji jsem ramenem „olízla“ horní část sloupku u zdi (si toho nevšim skoro nikdo, ale Petr Pupíkovic jo a rázem jsme vyfásli pět trestných bodíků). Ještě nám to ale dalo na 3.místo a dostali jsme krásnou plaketku.

 Trať agility byla taky náročná a čekalo nás několik pastí. Věra Bářová řešila pastičku v podobě třetí překážky – po zdi se mělo jít na houpajdu, ale vlevo se nabízela i kladina. Tak tenhle problém jsem neřešila, tam to zvládnem v pohodě. Čeká nás ale spousta jiných záludností. Tři týmy, které běžely před námi, se diskly – a Berinka právě na té části houpajda versus kladina. Vybrala si kladinu… Pak běžel bíglík – sice parkur doběhl, ale měl dvě odmítnutí a pomalý čas. Poslední jsme běželi my s Lenýskem – stačí nám doběhnout v našem tempu a je to “doma“. Rozhodčí zapískal a my vystartovali. Skočka, zeď, houpajda - prdlajs, vybral si kladinu…   Diskotéka jak vymalovaná. Pokračovali jsme dál, bez chybičky, v krásném tempu, všechny pastičky jsme hladce zvládli. No, takové je prostě agility. Při vyhlašování součtu běhů proběhlo vyhlášení veteránů obzvlášť rychle – z nás pěti totiž nedal dva běhy ani jeden tým

Přesto se mi naše dnešní běhání a taky celý den strávený tady v Mýtě moc líbil. Mejťáci měli závody tradičně skvěle připravené, kantýna běžela na plné obrátky a nabízela spoustu dobrot (já ujíždím na zmrzlinách a nanučkách a tady měli výborný nanuky) a co hlavně – byla tady spousta fajn lidiček a hóóódně nás Rychnováků.

A protože se nám všem dnes něco zadařilo, znělo to naše "Rychnóóófff" mejtským cvičákem mnohokrát 

 Za videjko našich běhů děkuji Luciáškovi.

 

                      

                   veterán? ... kdepák, to je odpich jak "zamlada"                                                                  poctivá zóna  
 
 
                       
 
                                                                                              ..................... když v Mejtě neprší ...................       
 
 
                      

                            ,,pojď dolůůů!" .....  ,,pojď ty nahorůůů!"                           jumping se vydařil - Nina s Falcem 2.místo,  já s Lennym 3. místo 
 

 

Bláznivé agilitění  aneb  Ani letos u nás medvídka mývala nepotkáte

 

13.8.2011 Rychnov n. Kn. A je to tu zas (a to je dobře!). Lucka nám opět připravila letní povyražení na cvičáku. Letos je to trochu slavnostnější, protože agility v Rychnově má  kulaté výročí – 10 let.

Tentokrát měla Luciáš připraveno šest disciplín a každý si mohl vybrat, zda chce absolvovat všechny nebo jen některé. Vždycky jsme se rozhodovali podle schopností a možností našich pejsanů, protože dnešního blbnutí se samozřejmě mohli zúčastnit i úplní začátečníci.

1. Trpělivost růže přináší aneb slalom dlouhý jak týden před výplatou – jak už název napovídá, slalom byl opravdu dlouhý. Nejdřív skočka, pak 36 tyček slalomu, tunel do oblouku a zpátky 36 tyček slalomu a skočka. Na tuhle disciplínu jsem Philla vzít nemohla, protože jsem ráda, když absolvuje bez protestu těch povinných dvanáct. I zkušený Lenýsek s tím měl dost problémů – není přeci blbej a za ty roky agilitění moc dobře ví, že slalom má jen 12 tyček. A tak se víc dařilo těm mladším, kteří ještě neumějí počítat a mysleli si, že to tak má být

2. Pes na dálkové ovládání aneb vysílačka do tunelu – dobrej nápad, vyzkoušeli jsme si, z jaké vzdálenosti jsou naši hafani ochotni absolvovat tunel bez našeho doprovodu. Začínali jsme ze vzdálenosti tři metry a po úspěšném zdolání se hranice posunula vždy o tři metry. Phillda zvládl pouze ty tři metry (i to mě mile překvapilo, čekala jsem, že se beze mě nehne ani na krok), Lenýsek zvládl šest metrů (dál už mě taky nechtěl nechat samotnou). Krásné bylo finále mezi Brownii a Lexem – ani nevím, kolikrát jim byla hranice posunuta. Do toho jim zrovna lilo jak z konve (a my ostatní jsme byli rádi, že naši hafíci skončili dřív a my jsme mohli hlasitě fandit schováni pod střechou…). Nakonec zvítězila Brownie a Ewik s ní už jen tak ze zvědavosti pokračovala z ještě větší vzdálenosti. Už jsme mysleli, že ji bude vysílat až z náměstí, ale naštěstí nám Brownie ukázala, že je taky jenom normální pes a nechala toho (možná jí stačilo vítězství a šetřila si síly na další disciplínu a nebo možná ten tunel v dáli už ani neviděla...)

3. Skáču dobře, skáču rád aneb parkur ze skoček – hezký jednoduchý parkur ze skoček zakončený stolem, samozřejmě s malou záludností. Běžel se dvakrát za sebou, podruhé bez slovních povelů! A abychom nemohli (samozřejmě omylem) na pejsky mluvit, podruhé jsme parkur běželi s piškotem v zubech. K našemu velkému překvapení běžela většina psů druhé kolo bez našeho kecání, okřikování a pobízení daleko líp! Možná bychom měli tuhle skutečnost při výcviku využít... Phillda s Lennym tuto disciplínu zvládli bezvadně

4. Díra kam se podíváš aneb tuneliáda – 7 tunelů (některé se běželi 2x, takže celkem tunýlků 11 ), pro zpestření pejskům jedna skočka na startu a v cíli, pro zpestření nám psovodíkům 6 různých hraček uprostřed, které jsme měli postupně posbírat a dopravit do cíle. Mnoha pejskům se samozřejmě hračky moc líbily a chtěli je taky sbírat, ale nakonec se všem pánečkům podařilo hafíky zdárně provést všemi tunely a donést všechny hračky do cíle

5. Přivolání – tak tady záleželo na rychlosti psíka. Nina nám na jednom konci cvičáku pejsana podržela, my se rozběhli na druhý konec, na náš povel Nina psa vypustila a my ho přivolávali. Někteří pánečci se přecenili a dali povel pro vypuštění pejsana dost brzy, takže v cíli byl pes první, ale to vůbec nevadilo (hlavně že nám na to přivolání všichni přiběhli, žejo…)

 Do agiblbnutí jsme taky tradičně zapojili i ostatní rodinné příslušníky a psovody začátečníky, kteří si zaběhli hezký, jednoduchý parkur s vylosovaným (zkušeným) psem. Lenýsek dnes běžel s Petrou od Sárinky. Běželi pěkně, neudělali žádnou chybu a oba se po doběhu tvářili spokojeně. Většina psů neměla problém si parkur zaběhnout s “náhradním“ psovodem. Jenom Dixinka poté, co zjistila, že s ní neběží její milovaná “strejda“, nového pánečka nekompromisně opustila.

6. Běh pro život – nebo o život aneb okolo cvičáku tam a zpět – okolo cvičáku (teda vnitřní stranou) byla postavena dráha ze skoček a tunelů. Poslední tunel byl postaven do “účka“, tam se tým otáčel a běžel zpět. Tímto závěrečným během se nás Luciáš vždy pokouší odrovnat, ale to se jí nemůže podařit. Ti, co se rozhodnou běžet, vědí, že na to mají a ti, co vědí, že na to nemají, neběží, pouze běžícím fandí. Letos jsem byla v zájmu zachování svého života v roli fandících (pulsík mi po všech těch disciplínách běžel “rychleji než obvykle“ a já se chtěla dožít té božské hostiny, co na nás čekala). Na návštěvu sem za námi přišel náš Peťan s Bárou a s holčičkama. A protože Péťa je taky pro každou blbost, vyfasoval psa a “běh pro život“ si zaběhl. Nejdřív jsem mu nabídla Lenýska (jenže to by se musely snižovat skočky a navíc Lennymu už dnešní běhání taky stačilo), pak jsem nabídla Philla (jenže tam hrozilo nebezpečí, že by ho Péťa musel cestou poponášet). Lucka měla dobrej nápad a nabídla psíka svého, a tak Péťovi nakonec dělala parťačku Kerinka. Musím říct, že jim to šlo spolu moc dobře

Když jsme všichni doběhali, Lucka nám sdělila vyhodnocení a rozdala odměny – a to jsme všichni čumánkovali a moc se nám to líbilo -  vyhráli totiž VŠICHNI, kdo se zúčastnili, a tak byli taky VŠICHNI odměněni!

Ne že bychom některý rok měli při našem “bláznivém agilitění“ nedostatek občerstvení, ale letos to teda byl opravdu “nářez“. Všichni jsme něco přinesli, a tak tu na nás čekaly chlebíčky, jednohubky, koláče, sladké štrůdly, slané štrůdly, sýrová roláda, hubník, sladká střecha, perník, lívanečky se šlehajdou, šopský salát atd…, až se naše nové stoly pod množstvím všech těch dobrot málem prohýbaly a to vše korunováno grilovaným masíčkem (které Lucka mňamkově naložila a Jiřin skvěle ugriloval)… a k pití tu byla minerálka, pivo, pito, limo, Cola, Frisko, káva, čaj -  prostě co hrdlo ráčí … A k tomu všemu nám ještě kluci Mertovi po celý den pouštěli prima muziku. Takže jsme všichni příjemně unaveni a dostatečně vydováděni zasedli k plným stolům a hodovali a hodovali až do pozdních večerních hodin (a ještě nám nějaké dobrůtky zbyly k nedělnímu pocvičákovskému kafíčku…).

No uznejte, že toho medvídka mývala tady fakt potkat nemůžete…

Videjko soutěžních disciplín je ke shlédnutí v naší videogalerii - s laskavým dovolením Klárky, která v něm účinkuje s Amy. Amy jsem se nedovolovala, protože je stejně ještě nezletilá a mluví za ni Klárka

 

                  

                                        holky si vždycky mají o čem povídat                                                                      ... a chlapi určitě taky

 

     

                            někteří z dnešních aktérů - Sára, Brownie, Amy, Kerry, Phillo, Dumi, Lenny, Dixie, Katie, Žofka, Ben, Uranie  

 

    

                                                                      pozdě večer nás čekala i trocha romantiky - měsíc v úplňku    

 

 

 Neoficiální agi závody  “O Jaroměřský preclík“

 

31.7.2011 Jaroměř. Dnes je to rok, co jsme tu byli na “Jaroměřském preclíku“ – přesně na den. Dneska tady ale nejsem z Rychnova sama, jela se mnou ještě Petra se Sárou a Ivet s Katií (tudíž jsem si nemohla v autě zpívat, a tak moji psi přijeli do Jaroměře v naprosté pohodě. Navíc měli kluci Katii v autě u sebe a ta sebou hned bacila na záda, aby jí mohli uňuchávat bříško. Ivet to ze zadního sedadla musela hlídat, aby s ní kluci nedělali nějaký lumpárny …).

Kromě potřebného vybavení na závody (u mě to například znamená aspoň litr kávy s mlíčkem), jsme si sebou vezli “originální pokrývku hlavy“. Tu jsme měli mít na závěrečný běh – HRU. Ivet měla kovbojský klobouk (moc jí slušel), Petra měla leteckou přilbu (taky jí slušela, ale po nasazení na hlavu Petra okamžitě “ohluchla“ a z obavy, aby na Sáru moc neřvala, nevydávala raději povely žádné…) a já jsem měla vlastnoručně vyrobený mini psí pelíšek s plyšovým kníračem, balonkem a kejtičkou (a vypadala jsem jako debil…).Při prezenci jsme dostali samolepku s číslem, kterou jsme si nalípli na naše “pokrývky“ a lísteček, na který jsme během závodů měli napsat číslo pokrývky, která se nám bude nejvíc líbit (vítěze čekal marcipánový dort).

Stejně jako loni se i dnes běžel jumping, agility a hra. (Lenny měl běžet jenom hru, ale protože bylo dost času, mohli si jumping i agi zaběhnout i všichni z kategorie „otevřené“). Ze hry jsem měla po loňské zkušenosti trochu obavy, ale tentokrát jaroměřští agiliťáci zvolili variantu méně fyzicky náročnou (naštěstí!), a tak mé zdraví nebylo ohroženo.

Vzhledem k tomu, že Phillo poslední dobou agilitění na cvičáku silně bojkotoval, nedělala jsem si o jeho dnešním běhání žádné iluze. Na cvičáku se mu totiž nedávno nepovedl kruh – trochu v něm uvázl zadníma nohama, ale žádná tragédie, ani ho to snad nemohlo bolet. Jenže naše hérečka se hned začal tvářit, že to byl otřesný zážitek, a že on teda do kruhu už NEE! Pak ho někdy udělal a někdy ne -  spíš teda ne. Navíc začal parkurem spíš procházet než běhat, a tak jsem dnes počítala s tím, že naše procházka parkurem skončí u kruhu, kde se totálně ztrapníme…

No a pak jsem doslova čuměla! Phillo zaběhl jumping svižně, jen s malým přibržděním před kruhem, se správným náběhem do slalomu, bez chybičky! Běh agility zaběhl opět svižně, se správně provedenými zónami a rovněž bez chyby. A tak jsme se v jumpingu umístili na 1.místě a v agility na 2.místě. A Lenýsek moji radost ještě znásobil, protože tak jako Phillo měl i on oba běhy čisté a v jumpingu i v agility obsadil 2.místo.

Pro pobavení nás i diváků byla posledním během hra – krátký parkur, zastavení u stolečku s připravenou výstrojí (tzv. “atombordel“), do které jsme se oblékli a obuli, přemístění do vyznačeného čtverce, sestrojení  “rybářského prutu“ a ulovení rybičky… vše je zaznamenáno na videjku v naší videogalerii. Teda jestli nás pozoroval někdo nezúčastněný… Napadlo mě, že až budeme odcházet ze cvičáku, budeme hned za brankou odchyceni zřízenci docenta Chocholouška a narváni do svěracích kazajek

Byla ulovena poslední rybička, sečteny bodíky a začlo vyhlašování výsledků. Pro nás Rychnováky to bylo dneska veleÚSPĚŠNÉ. Běželi jsme šest závodních běhů a byli jsme 7x na bedně!!! Ne, nespletla jsem se. Naše tři týmy se v každém běhu umístily na stupních a navíc moje  “originální pokrývka hlavy“ sklidila takový úspěch, že vyhrála na celé čáře! A tak jsem si krom pohárů, granulí, květináčků s pamlsky a diplomů vezla z Jaroměře ještě nádherný marcipánový dort ve tvaru tunelu s hafanem uvnitř. Cestou domů jsme se stavili na cvičáku, abych se mohla o ten “šmakózní“ výtvor podělit s našimi agiliťáky (asi je mám ráda  ... a moooc nám chutnalo).

No, tak zase za rok… Lenka Kombercová už teď prý přemýšlí, co na nás uchystají. Tak jo, budeme se těšit.

Za natočení a zpracování videjka děkuju Jardovi a Ivet.

 

                   

          já měla na hlavě "jen" pelíšek, Jana tam měla hovňaso                                         "Chocholoušek" by z nás měl radost

 

                   

                                        1.místo v jumpingu                                                                                                    2.místo v agility 

                                      a s námi na bedně Ivet                                                                                               a s námi na bedně opět Ivet

 

                 

                                   originální pokrývka hlavy aneb                                          to bych ani nebyla já, abych si hned dortíkem nepokecala hrudníček,
                     
              v podstatě jsme normální ...                                                          ale aspoň jsem mohla nenápadně ochutnat

                                                                                                                                                         

 

 

O pohár Fitmin – Žamberk


23.7.2011 Žamberk. Před osmi lety jsem jela s Lennym do Žamberka na týdenní tábor, abychom tu načerpali vědomosti a zkušenosti na poli agiliťáckém. Lenýsek byl roční dorostenec a já agiliťák začátečník (ovšem já nikoli věkem, nýbrž dovednostmi). Moc lidí jsem tu tehdy neznala, tedy samozřejmě krom “našich“  Rychnováků. Za ten týden jsem tu našla spoustu nových přátel a s mnohými z nich se dodnes potkáváme na různých závodech. A připadají mi pořád stejní, jen z dřívějších malých holek jsou dnes slečny a z některých dřívějších slečen maminy s dětmi (a z některých nás mamin jsou dnes babičky … ).

Dnes sem jedu zase  závodit s Lennym – taky už není dorostenec, závodí v kategorii veterán, ale běhá mu to pořád dobře. Ve veteránech dnes běhá šest psů – čtyři L a dva S (jedním je Lenny, druhým je Arny – taky malý knírač a náš kámoš už od toho tábora před osmi lety…).

Tak jako je už tradicí, že se na Raráška v Rychnově vystřídá počasí od deště a větru až po sluníčko a bezvětří, tak v Žamberku tradičně před závody několik dní leje, aby se nedalo běhat na cvičáku. Jenže žamberečtí nejsou žádná “béčka“ a rozmary počasí je nerozhodí. A tak byl opět parkur i se všemi náležitostmi postaven na nedaleké louce a mohlo se běhat. Jen kantýna a toalety zůstaly na cvičáku. Hladoví a žízniví si rádi těch nevím kolik metrů navíc do kantýny došli. No a my, kteří jsme byli před závodním během trochu nervózní a tudíž jsme potřebovali odběhnout na toaletu častěji než jindy, jsme vzali zavděk přilehlým lesíkem… .

Dnešní parkury stavěli a posuzovali rozhodčí ze Slovenska – agiliťáckou veřejností velmi oblíbení, sympatičtí manželé Lukáčovi. Jumpingový parkur se nám s Lennym moc líbil. Lenny ho zaběhl čistě a rychlejší byla jen borderka Dumby Dany Vítkové, takže 2.místo bylo naše ! Já jsem si tímhle jumpingem trošku zavařila. Viděl mě běžet Vlasta Bářů a pak na videu i naše Luci a oba mi nezávisle na sobě řekli, že pěkně kecám když tvrdím, že nemůžu běhat rychle. Ten jumping se mi tak líbil, že jsem zřejmě nevědomky chvílemi vyvinula rychlost „větší než obvykle“. A Luciáš to po mně teď prý bude vyžadovat i na cvičáku .

Parkur agility byl taky prima, jen já ho Lennymu pokazila špatným navedením do tunelu (to bych samozřejmě normálně nepřiznala, jenže nejdřív Lucka a pak i video mě přesvědčili, že je to pravda). V neděli tu samou sekvenci postavily holky na cvičáku, já ji s Lennym běžela podle instrukcí - a povedlo se. V běhu agility jsme si tedy vysloužili DIS, ale v součtu jump+agilty se nám podařilo obsadit 3.místo .

Dnes nás tu byla z Rychnova spousta: David + Simír a Rocky, Nina + Falco, Věra + Bára a Twixey, Lenka + Lex, Zuzka + Dixie a taky já + Lenny  (a samozřejmě ještě Vlastík, Mertíci, Camilka, Philda a přijela i Lucka a Petra se Sárou, aby nám fandily) a tak jsme si užili zas pěkný agiliťácký den. A protože se dnes nám Rychnovákům zadařilo, mohli jsme si na konci při vyhlašování výsledků to naše „Rychnóóófff“ zahulákat docela často .

Za videjko děkuju Nině a za fotky Honzovi Mertovic.

 

                                                           

                                      ,,Jak vás najdu?"  ...   ,,Máme zelenej stan... "                                                       ...když se panička nedívá...

 

                                                                                             

                                               prohlídka parkuru nebo taneček?                                                              Phillo doprovodil bráchu na bednu    

                                                                                                                                                                                     

                                                                                                                                                                                                    

  O Chlumeckou tlapku – Chlumec nad Cidlinou

 

2.7.2011 – Chlumec n.C. Vloni jsem tu byla na neoficiálkách poprvé a moc se mi tady líbilo. Slíbila jsem, že za rok přijedu zas. A tak jsem tady. A opět s Lenkou a její Žofkou, s Ninou a Falcem a s Verčou a Kessinkou. Letos se k nám přidala i naše úplně nová agiliťačka Petra se svou minipsíčkou Sárinkou.

Sára je pražský krysařík, vedle kterého i moji malí knírači vypadají jako velcí hafové. Sára je sice malá holka, ale šikovná holka a její životní náplní je dělat své paničce Petře pomyšlení . Mám před očima naše první setkání s Petrou – vyšší, sportovně vyhlížející paní s malým psíčkem na ruce. Po úvodním rozhovoru (ze kterého vyplynulo, že holky nejdřív zkoušely  cvičit v Hradci), troše socializace a několika cvicích poslušnosti jsme přešli k tunýlkům a slalomu. Ptám se Petry, jestli ví, jak se nacvičuje slalom. Petra mi odpověděla, že si nácvik slalomu našla na internetu. Požádala jsem ji, ať mi to předvede (a v duchu jsem si představovala, jak to asi může vypadat…).Petra vzala Sárinku, ukázala jí na slalom, dala povel a mně spadla čelist! Sára proplula slalomem jak profesionál…. Na příštím cvičáku už holky cvičily ve skupině s Ninou, která si je „vzala do parády“, no a dnes už jely s námi na závody, kde byly přihlášeny  do kategorie štěňátek do 12-ti měsíců (a protože Sára je ochotná se pro svou paničku snad i postavit na hlavu, holky svou kategorii vyhrály!!! ).

Lenny s Phillem mi dnes zase udělali radost. Lenny měl sice v jumpingu dvě shozené tyčky, jenže za to jsem si mohla sama. V přihlášce jsem totiž omylem napsala nižší výšku překážek, než Lenny skáče (takže tyčky byly málem na zemi)  a  Lenýsek těma skočkama prostě prošel. V agility jsem už požádala o zvýšení skoček a Lenny předvedl pěkný čistý běh. V součtu obou běhů jsme obsadili krásné 3.místo. A ještě jsme měli ze všech šesti soutěžících veteránů v kategorii S + M nejlepší čas.

Phillo měl jumping i agility bez chyby. Jen v jumpingu jsme měli 4,125 tr. bodíků za čas (zas to byla moje vina – u jedné skočky jsem mu dala pozdě povel, takže si trochu " zaběhl" a pak taky chvíli bojoval v látkovém tunelu). Jinak ale běžel pěkně (Lenny mu po celou dobu běhu fandil usilovným štěkáním) a podařilo se nám ze čtrnácti závodníků obsadit taky krásné 3.místo.

Radost nám všem taky udělala rodinka Mertovic. Ačkoliv tu dnes David neběhal ani s divochem Simírem, ani s dlouhejma sosáčkama, přijeli se na nás do Chlumce podívat a fandit nám. Mertíci díky - máme vás rádi !!!

Videjka jsou z běhů Philla (při bězích Lenýska se Petře vloudila "technická" chybička) a děkuju za ně Nině.

 

                     

                  překonání skočky v podání maďarského ohaře...            Lenka+Žofka,Petra+Sára,Nina+Falco,Jana+Phillo a Lenny,Verča+ Kessy

                                                                                                                                                                             ,,RYCHNÓÓÓFFF"

                                                                                                                                                        

 

Sultán Cup – Rýzmburk

 

25.6.2011 Rýzmburk. Je sobotní ráno a já nemůžu spát. Teda – né, že by se mi nechtělo, spala bych jak mimino, ale já nemůžu spát dobrovolně. Jedeme totiž s fousatýma klukama do Rýzmburka. Dnes jsou tam oficiální závody Sultán Cup a závodit bude Lenny v kategorii veterán. Philda jede samozřejmě s námi, aby mohl “bráchovi“ fandit. Počkali jsme na Bářovi, zařadili se za jejich autí a společně jsme vyrazili k Rýzmburku .

Dneska jsem byla s hafíkama ubydlená u Bářů pod přístřeškem. Debatili jsme o všem možném a Věra taky prohodila, že někde mají  ještě jedno  volné štěndo , fenečku pšeničného teriéra. A jí by se moc líbilo. Bohužel, panelákový byt není nafukovací, a tak to zatím nejde. Moc bych Bářom přála, aby se jim splnilo jejich přání a povedlo se jim sehnat šikovnej domeček s vééélikou zahradou, kde by mohli mít nejen své tři fousandy, ale taky toho teriéra ( a já bych se na něj pak chodila koukat a muchlánkovat ho...) .

 Závody dnes probíhaly pod taktovkou paní rozhodčí Veroniky Vostré. Nejdřív jsme běželi jumping – Lenny shodil jednu laťku na skočce a taky se mu podařilo vyrobit odmítačku na zdi. Zeď normálně skáče s přehledem, nemá s ní problém. Jenomže tady ji našemu veteránkovi snížili natolik (zůstaly jen vrchní obloučky), že ji nepovažoval za hodnou přeskočení a znechuceně ji obešel. Až když jsem ho k ní vrátila a vysvětlila mu, že je to fakt "hoop“, přeskočil ji. I tak se nám podařilo získat 3.místo a medaili .

Pak bylo na řadě agility. To jsem málem zpackala já hned při prohlídce, protože jsem si parkur dvakrát “nachodila“ bez jedné překážky. Ještě že agiliťáci jsou tak prima, že poradí i konkurenci. A vyplatilo se (teda nám). Lenny běžel pěkně, jen trochu zazmatkoval u slalomu a bylo z toho jedno odmítnutí. Ale i s tím jedním odmítnutím jsme v tomhle běhu byli nejlepší, takže 1.místo a moc hezký pohár .

Dneska jsme se tu sešli taky s příbuzenstvem - s fousatejma holkama naší chovatelky Lenky. Nechali jsme je všechny spolu trochu vydovádět a to se moc líbilo Phildovi (jemu se vlastně každé závody líbí hlavně proto, že je tam spousta hafanů, se kterýma se dá blbnout). Malé Scheile se zalíbil "strejda" Lenny (myslím, že to bylo oboustranné, protože Lennymu se mladý holky líběj ).

Za videjko děkuju Verče Hostinské.

 

                                                          

               Lenny s medailí a pohárem, Phillo jako osobní strážce                                rodinka pohromadě: Phillo, Lenny, Olivia, Danae, Scheila

 

RY – ko – MY   - Rychnov n.Kn. - 1.kolo

 

19.6.2011 Rychnov n.Kn. Hned druhý den po Raráškovi jsme si uspořádali naše neoficiální závody Rychnov kontra Mýto. Počasí nemělo lepší nápad než se chovat podobně jako v sobotu, takže jsme si opět užili od všeho trochu.

Z Mýta přijelo dnes poměrně málo závodníků, ale o to víc se asi snažili. S Keisinkou Lustykovic dnes neběhala Káťa, ale mamka Alena. Ptala jsem se  Aleny, čím to? A  Alena mi pohotově odpověděla – „Káca tanťuje !“ (přeloženo – Káťa tancuje!“).

Letos jsem se rozhodla s Phillem startovat už v kategorii dospěláků, i když na oficiálky nejezdíme. Phillo běhal poctivě a neměl chybu ani v jednom z obou parkurů, leč běhal trochu pomaleji (což mně zas tolik nevadí, aspoň mu stačím. Já si stejně myslím, že pomalu běhá kvůli mně, aby mi udělal radost. Abych si mohla myslet, že já běžím rychle…). Umístili jsme se na krásném 4.místě – píšu krásném, protože před námi byli jen tři hafani, kteří už běhají v A3 – mezi nimi i Kerrinka (ta byla první). Takže paráda, ne?

 No a s Lenýskem jsme “dospěli“ do kategorie veteránů. Lenýsek běhal taky pěkně, jen na kladině nějak nestihl šlápnout na zónu. Umístili jsme se na 3.místě, před námi byla jen vééliká Berinka a ještě větší Falco. Takže taky paráda a ještě jsme dostali medaili.

Z Mýta sice přijelo méně závodníků, ale jak už jsem psala – o to víc se asi snažili (nebo prostě štěstíčko dnes stálo víc při nich…). Dnešní klání totiž o pár bodíků vyhráli. No a co, žejo, my Rychnováci jsme obsadili krásné druhé místo! 

Za videjka děkuju Verče Hostinské.

 

                    

                   Phillo už kouká, jestli běžím správným směrem                               Lennymu to běhá pořád dobře a pořád ho to baví

 
 
 
                    
          
                 Dnes běhala s Keisy Alena, když "Káca tanťovala"...             Lenny na "stupních vítězů" - skoro ho za tím číslem není vidět 
 
 
 
 
RYCHNOVSKÝ RARÁŠEK – 9.ročník -  Rychnov nad Kněžnou


18.6.2011
Rychnov n. Kn. Vloni jsme závody nepořádali, o to víc jsme se těšili na ty letošní. Bedlivě jsem sledovala, jaké se na sobotu chystá počasí, ale bylo to úplně zbytečné. Na Raráška se totiž počasí chová podle vlastních pravidel, a tak nám i letos ukázalo širokou škálu svých možností – deštík, sluníčko, vítr i bezvětří, chladno i teplo .

Sjelo se k nám celkem 75 týmů, jejichž výkony dnes posuzovala rohodčí Jaroslava Podmolová a hospitantka Katka Lerlová.  S potěšením musím říct, že obě dámy  byly velmi sympatické, spolupráce s nimi byla bezchybná a jejich přístup k závodníkům a jejich pejskům přispěl ke skvěle prožitému agiliťáckému dni. Já s Lennym jsem soutěžila v kategorii “veterán“ a ocenila jsem parkury přizpůsobené skutečně pro veterány – nejen samozřejmě snížené překážky, ale taky žádné “lámání“ psů zapeklitými prudkými obraty. Parkury pro jumping i agility  byly plynulé a myslím, že si je naši psí veteráni užili.

V kategorii veterán soutěžilo celkem devět týmů – pět L, jeden M a tři S. Výsledky se sčítaly dohromady. Lenny běžel moc pěkně a oba parkury měl čisté. Bohužel delší nožky velkých hafanů byly samozřejmě rychlejší, a tak se Lenýsek v jumpingu i v agility umístil na 4.místě. Ve výkonnostním průkazu má ale zapsané výsledky za kategorii S a tam už to je veselejší – jumping 1.místo V, agility 2.místo taky na “výborně“. Takže u mě maximální spokojenost .

Organizačně jsme měli vše bezvadně zvládnuté. Všichni naši agiliťáci – i ti, kteří nesoutěžili – přišli a přiložili ruku k dílu. A tak nikde nebylo žádné zbytečné zdržování, parkury byly rychle přestavěné a obě rozhodčí si pochvalovaly spolupráci s našimi pomocníky. Ozvučení a hudbu si vzala na starost osvědčená “firma“ Merta & syn (aneb Luboš a David Mertíkovic), komentování jsem se tradičně ujala já, o rychlé zpracování výsledků se úspěšně starala Nina a Lucka bděla nad tím, aby všechno "klapalo" jak má. Prostě všichni, kdo přišli, přispěli ke zdárnému průběhu celého soutěžního dne.

Náramný úspěch sklidila (jako ostatně pokaždé) naše kantýna. Letos přišla se skvělým nápadem Lenka Mertová. V sobotu se dostavila s obrovským lavórem (připomínajícím dětskou vaničku) po okraj naplněným haluškami s uzeným a zelím. Počáteční úmysl, jak si zbytek rozebereme domů, pozbyl zanedlouho na aktuálnosti, protože lavór byl velmi brzy zcela vyprázdněn!!! Zrovna tak se doslova zaprášilo po vynikajících palačinkách od Niny i po toustech od Ewičky. Naše agiliťácké hospodyňky taky napekly spoustu rozmanitých koláčů, štrůdlů a řezů. Byla po nich taková poptávka, že kdo zaváhal, v poledne už musel vzít zavděk pouze sušenkami z obchoďáku ...

Myslím, že se nám 9.ročník Raráška opravdu vydařil. Kdo přijel, dobře si zaběhal (a dobře se nabaštil), kdo byl “na bedně“, odvezl si i pěkné poháry a ceny. Rozhodčí i hospitantka nás pochválily za skvěle zvládnuté závody a my všichni můžeme být spokojení, že jsme přispěli k prima agiliťáckému dni .


                             

        Dnes bylo mým hlavním úkolem komentování veškerého dění.                                      ... a ještě jsme si s Lennym zasoutěžili 
 
 
 
                                                         
           
             Lucka a Kerry si ve zkoušce SA3 doběhly pro 2.místo                                        .... a takhle se holky Vrkočovy radují v cíli
 
 
 

OPSION  017 – ROZKOŠ

 

4.6. – 5.6.2011Česká Skalice - přehrada Rozkoš. V pátek odpoledne (teda díky mé rychlosti při balení  “batůžku“ spíše k večeru) jsme Lucčiným Fokusem vyrazili směr přehrada Rozkoš u České Skalice na dvoudenní agiliťácké závody. Nevím, jak to Lucka dělá, že do auta pořídí naskládat vše potřebné a ještě tam vtlačit i moje zavazadla, mé psy a mě. Ale povedlo se jí to.

Na závody jsem byla přihlášena s Lennym v kategorii veteráni a Phillo jel samozřejmě s námi. V kategorii veteráni byly přihlášeny kupodivu pouze dva týmy a oba z Rychnova - já s Lennym a Nina s Falcem.

 Oba týmy před závody zdokonalovaly svou kondičku. Já jsem si velice dobře zatrénovala na výletě u babí Lenky Krejčové ve Slatině. To jsme přijeli do Slatiny a Lenka šla otevřít psům kufr. Na její důrazný povel „zůstaň“ moji fousatí kreténi vyrazili z auta jak dvě dělové koule a vlítli do hejna slepic. Ty se s ukrutným řevem rozlítly do všech možných stran. Za nimi moji psi a za psy já a Lenka. Řvali psi i slepice, lítalo peří, řvala a lítala jsem i já s Lenkou. A do toho všeho babiččino prosebné „to néé…“. Nakonec jsme psy chytily, slepice se poschovávaly a babička mě nevyrazila. A mě neskolil infarkt, jen jsem si pěkně zaběhala… Večer jsem se o svůj zážitek podělila s ostatními a Nina to okomentovala tím, že ona sedí doma s nohama nahoře a cpe se čokoládičkama – každý holt máme své tréninkové metody…

Nakonec se obě metody ukázaly jako vyhovující. V sobotu i v neděli běželi veteráni jumping i agility a běhy se sčítaly. V sobotu jsem se v jednom běhu diskla já (byla jsem pomalejší a nestihla Lenýska správně navést), v neděli se v jednom běhu diskla Nina. Lenny i Falco běhali moc pěkně, ty disky jsme si zavinily my samy. Na kluky je spoleh, už jsou to zkušení mazáci a zvládli i všelijaké záludnosti, které si pan rozhodčí Tomáš Glabazňa  při stavění parkurů vymyslel.  V sobotu byla první Nina s Falcem a my s Lenýskem jsme skončili na krásném druhém místě. V neděli jsem byla první já s Lennym a krásné druhé místo obsadila Nina s Falcem.

Počasí nám přálo (teda bylo docela vedro, ale jistil to stín pod Ewíkovým stanem a taky koupání psíků v přehradě), jen v neděli trochu sprchlo. My s Luckou jsme spaly pod stanem, ale komfort sprchy a WC nám ochotně poskytli Mertíci, kteří si chatu postavili hned vedle našeho stanu - nebo jsme si my postavily stan vedle jejich chaty...? Byl to vydařený víkend a domů jsme odjížděli spokojení. Jen Lucka bude muset příště do Fokuska natlačit ještě jeden stan. Prý spím v noci jemně řečeno “nahlas“. Lucka to teda řekla méně jemně, prý v noci chrápu! A když mě chtěla umlčet zamlaskáním, pojal to Phillo jako výzvu ke hře a radostně jí skočil na hlavu…

Videjko z nedělního jumpingu i agility je ve videogalerii a za jeho pořízení děkuju Luciáškovi.

 

                   

                           Lenny na veterána vůbec nevypadá ...                                                Ve vodní nádrži se osvěžovali hafíci i surfaři 

 

                                              

                                                    Dnes na 1.místě já s Lenýskem, včera Nina s Falcem - spravedlivě rozděleno ...

                                                                          

 
Ostříhat knírače? - NO PROBLEM!
 

21.květen 2011Častolovice. Mám malé knírače a velkého bratrance Bořivoje. Bratranec Bořivoj má malou kníračku pepř a sůl jménem Keira Malý kavalír alias Asta (Keira se mi líbí víc, ale je to jeho pes). Když bratránek zjistil, že si svého staršího knírače upravuju sama (mladší byl z důvodu  výstavy a bonitace vždy raději eskortován ke kvalifikované psí kadeřnici do hradeckého salonu), požádal mě, jestli bych mohla ostříhat Astičku. Vzhledem k tomu, že Astu žádná výstava nečeká, byla jsem pro.

Asta má srst svádějící k podezření, že ač má rodokmen jak šlechtična, kolem její matky musel hodně zblízka projít stříbrný pudl. Její srst je hedvábně měkká, nádherně stříbrná (o nějakém “pepření“ nemůže být řeč) a téměř kudrnatá (trimovat to jaksi nelze). To ovšem nic nemění  na Astině charakteru – je milá, klidná a úžasně trpělivá. Trpělivá být musí, poněvadž Bořivoj s ní večer jde ven naposledy v 19.30h. a pokud ho ráno nevyžene z postele zvýšená peristaltika střev či podobný problém, před půl devátou nevstává. Astí by si snad radši nechala prasknout měchýřek, než aby svého páníčka ráno obtěžovala. 

Stříhání jsem naplánovala na sobotu v Častolkách – můžu tam Astu ostříhat venku na zahradě. Měla jsem v plánu ji dopoledne vykoupat a vyfénovat a po obědě se pustit do stříhání. Venku svítilo sluníčko a bylo teplo.  Vykoupala jsem ji, vyfénovala a rozčesala (rozčesat znamenalo prokousat se spoustou zcuchaných, slepených chlupů, kterým nepomohl ani kondicionér pro “snadné rozčesání srsti“ – mít Bořivoje po ruce, asi bych ho udeřila tupým předmětem. Je v důchodu, času má dost, ale vzít občas hřeben a Astu pročesat je příliš náročné). Začalo poprchávat, pak pršet a nakonec lejt jak z konve. Tak honem – uklidit fén, prodlužovačku, sebrat ze sušáku  téměř suché prádlo a … kde je Asta??? Seděla u plotu, promočená až na kůži a vyhlížela pánečka…  Vytřela jsem ji froťákem, vyfénovala a pročesala.

 Po obědě jsem se dala do stříhání. Bohužel doma, protože venku si dál vesele lilo. Můj letitý elektrický strojek  se rozhodl  práci sabotovat a ačkoliv si spokojeně předl, nestříhal (asi mě slyšel, když jsem říkala, že si už koupím nový). Vzala jsem tedy klasické ruční Hauptnerky, ale ani těm se do té srsti moc nechtělo.  Musela jsem  vzít  “normální“ nůžky, srst zkrátit a teprve pak mě Hauptnerky vzaly na milost a stříhaly. Nakonec přišly na řadu mé vytoužené Jaguáry (efilačky za sice nemalý peníz, ale pro doladění tvaru naprosto senzační nůžky).  Zlatá Asta – celou dobu trpělivě stála, nechala si bez protestů všechno líbit a občas mě i olízla tvář na znamení, že jsem sice nemožně otravná, ale ona mi odpouští. Dokonce i nepříjemné vytrhávání chlupů zevnitř oušek proběhlo jen s nepatrným nesouhlasem.

“Hrála“ jsem si s Astou tři hodiny, nejvíc času asi zabralo bezbolestně rozčesat stále se objevující slepené chlupy. Když si pro Astu Bořivoj přijel, vysvětlila jsem mu, že ji MUSÍ aspoň 1x týdně pročesat, abych ji příště nemusela tak dlouho trápit. Řekl mi, že to Asta nemá ráda a tudíž ji česat nebude. Nezabila jsem ho jenom proto, že jsem neměla po ruce ten tupý předmět   ( ...a navíc mou práci sám od sebe slušně finančně ohodnotil ).

Přestože mně to stříhání dalo trochu zabrat a chvílema jsem cítila, jak mi po zádech putují kapky potu, bavilo mě to a měla jsem fajn pocit, že se z té nevzhledné hromádky chlupů ve finále vyklubal kníráček. A až budu mít tu novou, kvalitní “mašinku“, budu si moct říct –„ostříhat knírače? – no problem!“

 

  

                               před úpravou                                                      vykoupaná a vyfénovaná                                                     po úpravě  

 

O Sultánovu blechu – Rýzmburk

 

14.květen 2011Rýzmburk. Je sedmá hodina ranní a my už zase vyrážíme do světa. Tentokrát je naším cílem cvičák v Rýzmburku a tam neofiko závody O Sultánovu blechu. Dnes závodíme s Phillem v kategorii  “psi nad 18 měsíců“ (samozřejmě i feny…). V Česticích jsme přibalili do auta naše nové agiliťácké naděje Klárku s Amy a Ivet s Katií (kategorie 10 – 18 měsíců). Holky byly i výborné navigátorky. Kdybych jela sama, asi bych musela vyrazit o hodinu dřív, neboť mám silně vyvinutý  “orientační nesmysl“

V Rýzmburku jsme my Rychnováci utvořili malé městečko, protože se nás tu sešlo zase spousta -  celkem devět týmů! Mladší pejsci běželi tuneliádu a jumping, dospěláci jumping a agility. V jumpingu jsme s Phildou vyfásli 5 trestných bodíků – jeden tunel Philouš napoprvé minul. V agility jsme přidali dalších deset trestňáčků – sestupná zóna na kladině se Phillovi jevila jako zbytečné zdržování (takže chyba) a  ušetřený čas potom věnoval návštěvě paní rozhodčí, čímž se dostal za hranici skočky (tudíž odmítnutí). V součtu jumpingu a agility nám to dalo na 9.místo (z 27 týmů = S+M+L dohromady). Jak řekl náš Jirka – „Mami dobrý, byli jste v první třetině!“ 

Atmosféra  tu vládla pohodová a já jsem se uprostřed naší party dobře bavila. Soňa Klímová (a vlastně celá její rodina) mě dostává svou soustavně dobrou náladou. Jeden příklad za všechny: já se ptám: „Soni, ty vůbec nemáš trému před během?“ Soňa: „Ne, já se náramně bavím a užívám si to.“ Dcera Dominika: „Mami, tos byla vždycky takhle pohodová?“ Soňa: „Ne, dřív ne.“ Otec Klíma: „ Maminka je v pohodě od té doby, co si vzala mě. Ona totiž ví, že když si vzala MĚ, nic horšího ji už v životě nepotká!“

Taky nás pobavil Klímovic borderáček Tonda, o kterém já říkám, že je to labrador převlečený za borderku. Soňa o něm říká, že má v mozku jednu jedinou buňku a ta se zabývá erotikou. Tondu baví výstavy, neboť tam je všemi náramně obdivován a nikdo po něm nechce, aby dělal kašpara na parkuru. Proto i překonávání překážek bere Toník jako možnost ukázat všem, jak je krásný. Umí nádherně skočky, skáče vysoko a hlavně pomalu, aby měl každý dost času si ho prohlédnout. Bezvadně to vystihla babička Kristýny, když řekla, že „Tonda musí běhat a skákat pomalu, aby se nerozcuchal!“

Dominika s Uranem měli dnes svoji závodní premiéru. Uránek je taky krasavec a navíc mazel, takže v prvním běhu si odskočil ke své rodině pro pochvalu, jak hezky běhá a pak to šel ještě říct paní rozhodčí. Ve druhém běhu se rozhodl, že když je to JEHO premiéra, jsou JEHO i překážky na parkuru a pro jistotu si některé tunýlky  "podepsal". Cizí prostředí a spoustu cizích lidí a psů vůbec neřešil a oba parkury absolvoval se svojí paničkou od začátku až do konce (Lenny s Hackym si ve svých začátcích odbíhali z parkurů za důležitějšími věcmi, než byly překážky).

Po vyhlášení výsledků (nejlíp z nás se umístila Klárka s Amy – 2.místo) jsme s Klárkou pobalily věci a vydaly se na cestu domů (né, na Ivet jsme nezapomněly – ta jela domů s přítelem). Zastavily jsme se  ve Zliči na vynikající zmrzce – tomu prostě neodolám. Pak jsme pokračovaly dál a cesta nám ubíhala  za příjemného klábosení o všem možném. Já se zcela spolehla na Klárčiny navigační schopnosti, protože jak jsem řekla, ty moje jsou nulové. A najednou nás obě překvapilo, že po pravé straně máme Dobrušku, neboť tudy jsme teda předtím opravdu nejely. Ničemu to ale nevadilo, protože odtud už jsem trefila domů i já.

Za fotku děkuju Ivetčinu příteli a za videjko Ivet, Klárce a Luciášovi.

 

                                     

 p.Hůlka a Da Vinci, Lenka a Anička, Dominika a Uran, Kristýna a Uranie, Jana a Phillo, Klárka a Amy, Ivet a Katie, Dana a Peggy, Soňa a Tonda

                                                                                                   =  Rychnovští agiliťáci v Rýzmburku =

                                                                                                     ...HMMM, ZŘEJMĚ DOBREJ ODDÍL!!!

 

Bonitace kníračů – Dvůr Králové nad Labem


8.květen 2011Dvůr Králové n.L. Je nedělní ráno, 7.00h. a my zase vyrážíme do Dvora, tentokrát na bonitaci. Phillo je načesán (bonitace začínala až v 11.00h., takže do té doby byl načesán ještě několikrát) a nádrž Felušky napojena naturalem .

Počasí nám přeje i dneska -  není vedro a hlavně neprší. Ráno probíhal svod kníračů, kterému jsme s Phildou v klídku přihlíželi. Pak se přiblížila jedenáctá hodina, Phildu jsem ještě jednou pořádně pročísla a šli jsme na to.

 Nejdřív byl zvážen – 8,5kg, změřen – v kohoutku 35cm (a dál mu byla měřena hlava, hřbet a poměr jedné délky k jiné délce...), byl zevrubně prohlédnut a prohmatán, zkontrolovali mu oči, uši, zuby, ujistili se, že je to kluk se vším všudy a chvíli jsme běhali v kruhu kvůli posouzení chodů a pohybu. Když byli takto kompletně prohlédnuti všichni malí knírači, začali jsme postupně dělat povahový  test. Paní rozhodčí (stejně jako včera i dnes posuzovala p. Danuše Kotalová) k nám přistoupila, podala mi ruku, chvíli jsme “konverzovali“, zkontrolovala Phillovo tetování v uchu (snad jako jediný měl tetování jakž takž čitelné) a pak jsme se chvíli procházeli skupinou asi šesti osob (pes se nesmí chovat agresivně nebo naopak bázlivě). Během této doby pomocník dvakrát vystřelil z pistole a posuzovala se reakce psa na střelbu.

A potom už jsme jen čekali, až všechno, co paní rozhodčí zjistila, bude zapsáno a potvrzeno v průkazu původu. Lenka Kombercová (oblastní poradce chovu pro knírače) nás postupně volala, předávala nám průkazy a sdělovala, jak jsme dopadli. Pro mě znělo její sdělení jak rajská hudba – nic lepšího jsme si totiž nemohli přát! Phillo má “čistý“ (to znamená bez jakýchkoliv záporných poznámek) bonitační kód = 00/5A/5 a je zařazen do chovu !

No, já mám velkou radost, že jsme takhle pěkně dopadli . Phillovi to bylo srdečně jedno, ten byl hlavně spokojený, že mě má opět celý den pro sebe. Musím ho pochválit, protože jak včera na výstavě, tak dnes na bonitaci se choval naprosto vzorně. Největší odměnou pro něj asi bylo, když jsme ze Dvora přijeli do Častolovic a on se mohl konečně dosyta vyblbnout na zahradě s ostatními psy a vyválet se v trávě (a určitě i v nějakým tom ptačím trusíku, kterým si konečně mohl naparfémovat svůj opečovávaný výstavní kožíšek) .

Za fotky z bonitace moc děkuju Radce Novákové.

                                    

                                            jednou úplně z profilu ...                                                                   ... a jednou taky trochu pohled do tváře

 

Klubová výstava kníračů - Dvůr Králové nad Labem

 

7.květen 2011 Dvůr Králové n.L. Třičtvrtě roku, od září 2010 se s Phillem připravujeme na dnešní den. Tedy přesněji – od září loňského roku nechávám Philla upravovat odbornýma rukama Martiny Pavlasové v hradeckém salonu Blanda. Důvod? Chtěla bych povinnosti učinit zadost – když má Phillo “papíry“, měla bych s ním absolvovat svod, výstavu a bonitaci a tím se pokusit o jeho uchovnění. Svod jsme už měli úspěšně za sebou. Na výstavě zatím obdržel pouze známku “velmi dobrý“ (kvůli nedostatečně tvrdé srsti – sice by na uchovnění to VD stačilo, ale proč se nepokusit o výbornou?). A tak jsem Phildu vždy zhruba po sedmi týdnech vezla do Hradce do salonu, kde se Martina odbornou úpravou jeho srsti snažila o co nejlepší výsledek.

V sobotu ráno v 7.00h. jsme se v Častolkách sešli s Bařinkovými, kteří jeli vystavovat Camelii a Amandu. Zařadila jsem se s Feluškou za jejich autí a vyrazili jsme. S Vlastou jsme se domluvili, že budeme dodržovat pravidla silničního provozu a opravdu – povolenou rychlost jsme téměř nepřekračovali. Do Dvora jsme přijeli včas a v pořádku.

Tady nás čekalo pěkné počasí a paní rozhodčí Danuše Kotalová. Ve třídě otevřené s námi byl v kruhu ještě jeden pejsek – Bastien. Phillo a Bastien byli poměrně vyrovnaní. Phillo se o trochu lépe předváděl,  Bastien měl černou barvu o trochu černější. Paní rozhodčí ocenila oba psy známkou  VÝBORNÁ  (hurááá!!!) - Bastien V1, Phillo V2. Mám z toho obrovskou radost - tak se nám to přeci podařilo! No ale...  i kdyby Phillo dostal známku sebehorší, i kdyby měl srst měkkou jak perská micina a barvu šedivější než myš, nebudu ho mít proto méně ráda. Pro mě je  stejně jako Lenýsek hlavně psí kámoš a zdroj radosti, relaxace a prima zážitků .

Po skončení výstavy jsme se cestou domů ještě s Bářovými stavili v Kauflandu na nákupu. Vlastík zůstal s hafanama u aut (nemohli jsme nechat auta na parkovišti, protože by tam psi neměli stín, tak jsme je zaparkovali o kus dál) a my s Věrou jsme vzaly útokem nákupní středisko. Vracely jsme se s narvaným vozíkem ke vzdáleným autům  a Vlasta se chytal za hlavu, protože  jsme  vypadaly , jako když ten vozejk chceme ukrást.  Pak nám Vlastík říkal, že šel okolo našich aut snědý chlapec. Phillo tuhle barvu nějak nemá rád a tak zpoza auta (naštěstí byl přivázán) na hocha s řevem vyrazil. Kluk vyjeknul „kurva!“ a rychle zmizel. Nakonec měl kluk štěstí, že na něj vyrazil jen “malej“ Phillo. Kdyby na něj takhle bafla obrovská Amanda, měl by chlapec naděláno v textilu!

Když jsme odjížděli, blikalo na mě v autě “žíznivé oko“ – Feluška se dožadovala benzínu. Měla jsem trochu dilema, jestli mám vzít benzín ještě ve Dvoře (36,90 Kč/l) nebo jestli vydržíme až do Třebechovic (34,90 Kč/l). Šetřivá část mého JÁ zvítězila (a Vlastík slíbil vzít mě v případě nouze na lano) a vyrazili jsme. Za chvíli žíznivé oko přestalo blikat a začalo trvale svítit. Orosilo se mi čelo a v duchu jsem prosila Třebechovice, ať jsou dnes blíž než obvykle. K benzince jsem dojela s nádrží tak vyždímanou, že v ní zbyly snad už jen vzpomínky na benzín. Tímto děkuji své Felušce a svým přátelům Bařinkovým, že se mnou k té benzince dojeli.

A v neděli vyrazíme do Dvora znovu, tentokrát na bonitaci. S načesaným Phillem a s plnou nádrží!

P.S. fotečku z výstavy mi slíbila Marta Stražická, takže až ji pošle, doplním.

 

                                                                          

                                           Phillo upravený na výstavu - teď se nesmí namočit, zamazat, vyválet v oblíbeném ptačím trusu...                                                                                    prostě nejlíp by bylo postavit ho doma do  vitríny a v sobotu ráno vyndat a předvést na výstavě              

                                                                  

 

Podhorský čaroskok – Česká Třebová

 

30.duben 2011Česká Třebová. Tak, dneska jsou “čarodějnice“ a my holky bychom se měly začít slétat.  Rozhodli jsme se (to měkké “i“ je tam správně, protože k nám holkám agiliťačkám se přidal i jeden agiliťácký kluk – Jirka Rolečků), že dnes se slétneme v České Třebové na neofiko závodech. A že nás z Rychnova bylo!! Mělo nás jet dokonce deset, ale Verče omarodil pes a Gábi si omarodila sama. Přesto osm závodníků s devíti hafany z jedné ZKO je “dost dobrý“, že? Já jsem tentokrát využila možnosti vnutit se do autí Janě Šimerdové. Nutno říct, že její šeltiáček Dumíšek je naprosto pohodovej pes a cestu tam i zpět ve společnosti našich fousáčků zvládl bez problémů .

Dneska jsem běhala s Phillem v kategorii začátečníci a s Lennym v kategorii závodníci. Nejdřív jsme běželi “hru“ – jen tak na rozběhání, bez hodnocení a trochu i pro nás psovody. Pes měl překonat pár překážek, pak počkat na stole, až páneček hodí míč do jedné ze dvou krabic a překonat překážky zpátky. Kdyby se psovod míčem do krabice netrefil ani na druhý pokus (což by bylo dost trapné, protože krabice byly “na dosah ruky“), musel by psovod absolvovat šestityčkový slalom. Slalom jsem absolvovala v běhu s Phillem i s Lennym, protože se mi povedlo NETREFIT se do krabic ani jednou!

Lenny a Phillo byli naštěstí šikovnější než já, a tak oba své závodní běhy (jejichž výsledky se sčítaly) zvládli skvěle. Phillo měl oba běhy bez chyby (jako jediný ve své kategorii) a umístil se na 1.místě. Lennymu v jednom běhu spadla tyčka na skočce a ve druhém brknul na dálce – přeci jen už potřebuje ve svých devíti letech snížené překážky. Se dvěma chybami skončil na 3.místě (ale čas měl nejrychlejší) .

Phillo dostal krásný pohár a Lenny stejně krásnou plaketku. A protože dnes byly ty “čarodějnice“, dostali všichni závodníci na památku moc hezkou malou čarodějnici (podotkla jsem, že ji dělali podle Ewičky, protože ta je taky hezká, ale pochvaly jsem se od Ewíka teda nedočkala ).

 

                   

         vstup do areálu - mají to tady moc pěkné (a výborně vařej !!! )                                         Lenny a poctivá zóna na houpačce

     
                                             

      Lenýska víc než stupně vítězů zajímá pudlí holka v náručí paničky                                            Philouška zajímám já ...     

 

                    

           odvážná Katie si hraje na zubní lékařku (překvapení dnešního                      zleva - Lenny, plaketka, čarodějnice, Phillo, pohár...

                                 dne - Brownie ji přitom nesežrala...)                                                                           fousáčci a jejich trofeje

 

 

Jumpingové hrátky - Třebechovice pod Orebem

 

23.4.2011 Třebechovice p.O. Tak už to vypuklo. Na začátku roku jsem se aktivně přihlásila (nebo jsem byla přihlášena naší Luci) na několikero závodů (neoficiálních či pro veterány).  Jak jsem se postupně přihlašovala a přihlašovala, tak jsem taky postupně zapomínala kdy, kam, s kterým psem a do jaké kategorie jsme přihlášeni.                                                                                                                                     

Naštěstí mě Luciáš včas upozornila, že tuto sobotu mě čekají naše letošní  první závody, na které jedu závodit s Phillem v kategorii začátečníků. Jela jsem sama, protože do Třebechovic je to kousek a David Mertů (který se omylem na nás jel  do Třebechovic  podívat už o týden dříve) mi tak dopodrobna vysvětlil cestu na místo určení, že se nedalo zabloudit. Zabloudila jsem. Mám ale kliku, protože první, koho jsem v Třebechovicích potkala, byla sympatická paní venčící dvě nádherné kraťandy. Ochotně mi poradila kudy tudy, a tak jsem byla za pár minutek na správném místě .                         

Sešli jsme se tu s ostatními závodníky z Rychnova a společně jsme se “utábořili“. Dnes jsme běželi dva jumpingy a hru. V prvním běhu měl Philda jedno odmítnutí (oběhl skočku), ve druhém shodil jednu tyčku a náběh do slalomu jsme zvládli až na druhý pokus. Ve hře šlo především o co nejrychlejší překonání šesti skoček a tunelu, na chyby se nehledělo. Tady jsme chybu neměli žádnou (...ale nejrychlejší jsme taky nebyli). Trochu mě překvapilo hodnocení jumpingových běhů – trestné body za chyby a odmítnutí byly převedeny na trestné vteřiny, takže se před Phildu dostali i psíci, kteří měli sice více chyb, ale byli rychlejší. V prvním běhu jsme skončili na 5.místě, ve druhém na 4.místě a ve hře jsme byli sedmí.                                                                                                                                                                 

Já jsem  byla s Phillovými výkony spokojená. Ono to dnes  totiž na začátku vypadalo, že Phillo nebude mít na běhání ani čas, ani chuť. Když jsem jezdívala na závody s Lennym, Lenýsek si vždycky vybral nějakou psí holku a té se ten den snažil při každé možné příležitosti věnovat. Obávala jsem se, že Phillo bude taky takový. Není. Phillovi se totiž líbí VŠECHNY přítomné psí holky a která neprošla okolo něj, za tou si došel sám. Na parkuru se ale chlapeček  snažil a běhal se mnou.                                 

Z Třebechovic jsme si přivezli moc hezký diplom a taky klíště (to nebylo hezký ani trochu). Diplom mám  vystavený, klíště jsem doma zlikvidovala (chtěla jsem ho odstranit už v Třebechovicích, ale všichni přítomní agiliťáci na tom byli stejně jako já – měli kartáče či hřebeny na psy, měli náhradní vodítka či obojky, ale pinzetu na klíšťata nee).                                                                                                                                                                           

  Tak – první závody máme za sebou. Už mám napsaný seznam -  kdy jedeme, kam jedeme, se kterým psem a v jaké kategorii tam závodíme. A už se těšíme !

 P.S.: Šikovný holky Ivet s Klárkou nám z dnešního běhání pořídily videjko (moc děkujeme), které bude ke shlédnutí v naší videogalerii.

 

   

               tunel měl horní část průsvitnou,ale Philla to nerozhodilo                                          počasí pěkné, areál taky - pohoda
 

   

                                Phillo na skočce - zdá se, že ho to baví                                                           já vedle skočky - a taky mě to baví
 
 

Hacky na prázdninách

 

No – Hacky by tomu asi prázdniny neříkal. Z jeho pohledu to spíš asi chápal jako dočasnou polepšovnu ve  Vamberku  z  naprosto neznámých příčin (v paneláku totiž není žádná zahrada,  ven může jen na pravidelné vycházky s dozorem,  postel musí sdílet ještě se dvěma fousáčema a hlavně -  vůbec tu nemaj tu úžasně voňavou parsoní holku! ).

 Kerinka hárala a ačkoliv to už několikrát předtím Hacky nijak závratně neřešil, tentokrát byla jeho přítomnost v Častolkách už téměř zdraví nebezpečná. Zdraví nebezpečná hlavně  pro mého taťku (našeho “dědu“), v jehož pokoji (a také posteli) Hakýsek nocuje. Normálně se jde Hacky vyvenčit před spaním a potom až ráno a děda o něm prakticky celou noc ani neví.  Jenže teď se v Hackym asi probudily hormony či co a on  NUTNĚ potřeboval chodit ven snad každých pět minut. To mu ovšem nikdo nedopřál, a tak Hacky celou noc profňukal, prochodil a hlavně – čas od času (hodně často), hupsnul  spícímu dědovi do klína, aby ho probudil. Když děda několikrát za noc absolvoval nedobrovolnou sklopku a nálet na bolavé koleno, bylo rozhodnuto a Hakýsek putoval na týden k našim klukům.

Měla jsem trochu obavu, jak tentokrát dopadne soužití Hackyho s Phillem. Když tu bydlel Hakýsek takhle naposledy, byl Phillo ještě mimčo a my se trochu báli, že ho bude Hacky mučánkovat. Tehdy to dopadlo dobře a kluci se skamarádili. Jenže z Philouška nám vyrostl silný a sebevědomý chlapec, který občas i v Častolkách – tedy na Hackyho  “domácí půdě“- zkouší svoji převahu. To třeba Hacky chce někam jít a Phillo se před něj postaví a zmrazí ho pohledem  „udělej krok a seš mrtvej pes!!!“ A Hacky (který  jinak dělá ramena i na ovčáka Gordona) ten krok NEUDĚLÁ!

Musím s potěšením říct, že ten týden, co jsme tu Hakýska měli, byl naprosto pohodovej. Všichni tři kluci spolu kamarádili a žádný konflikt nenastal. Na procházce chodili vzorně na vodítku vedle sebe, jako by tak byli dávno zvyklí (Hacky uprostřed a z každé strany jeden náš bodygard) a když jsem je pustila, běhali spolu a spolu se i vraceli. Po návratu z práce jsem je vždycky  našla doma všechny tři spokojené a bez šrámů či jiné újmy na zdraví, takže snad to pro Hakýska přeci jen trošku prázdniny byly – nemusel denně hlídat celou zahradu a řvát na pošťačku, což je jinak jeho běžná pracovní náplň.

Kérka dohárala a Hacky se mohl vrátit do Častolovic k dědovi. Teď už zase oba kluci (děda a pes) spokojeně chrupou vedle sebe a děda celou noc o Hakýskovi prakticky neví. Tak uvidíme, jak to bude příště .

 

                   

                    ...to je žůžo, takhle vypadá správňácký volno                                                      ...náhlá nerovnost terénu

                                                                                                                                         (vzadu se směje Hacky, ale za chvíli vypadal stej)

 

 

                   

                                   ...půůůč nám taky balónek                                                                          ...na závěr výletu společné foto

 

 

„Hledám paní na hlídání“ aneb   I český pes může mít svoji  “au-pair“

 

                Inzeráty typu  „Hledám paní na hlídání“ byly kdysi velmi časté a oblíbené  a jednalo se většinou o hlídání dětí mladým rodinám. Já nejsem ani mladá rodina , ani jsem nepotřebovala pohlídat děti a přesto  se mi stalo, že jsem si takovou “paní“ našla.

                To bylo tak -  jednou v lednu  se stalo, že jsem měla jít do práce na noční “dvanáctku“  i s Jirkou a neměli jsme kam dát naše hafany (mohla bych je vzít sebou, ale auto bylo v opravně a náhubek, potřebný do autobusu, jsme měli jen jeden). Co teď? Byla jsem na kafíčku ve stánku u Lenky (Krejčové) a rozebírala situaci. A Lenka se nabídla, že by si teda jednoho psa mohla vzít domů ona. Tahle možnost mě nenapadla, protože Lenka bydlí v paneláku s rodiči v bytě 2+1 a krom morčat a fretky mají taky velkého belgického ovčáka – takže narváno. Představa, že tam Lenka nakráčí ještě s dalším psem, byla nereálná. Rodiče s ní určitě vypochodují. Pak jsem se ale zachovala přesně podle pořekadla „podej prst a urvou ti celou ruku“ – v tomto případě jsem tu ruku rvala já. Bylo by mi chlapínků líto, kdybychom je od sebe oddělili, a tak jsem Lence  “nabídla“ na pohlídání oba. Lenka s naprostým klidem  souhlasila. A rodiče Krejčovi, místo aby dcerunku vyrazili z bytu i s cizíma čoklama, naše hafínky přijali úplně v pohodě a ještě je rozmazlovali. Lenny obsadil v obýváku místečko před klecí se spící fretkou a čučel a čučel a čučel - Phillo se narval do klína jednoho z rodičů a nechal se drbat a drbat a drbat - prostě chlapci tam měli ohromnej veget. Jako mňamku dostali dokonce zelené dršťky, po kterých se mohli utlouct (ode mě je neuvidí, já se z toho ukrutnýho smradu můžu poblejt). A v noci svorně spinkali na posteli u Lenky i s belgičákem. Ráno po práci jsem si pro ně šla a odváděla jsem si domů dva naprosto  spokojené, vysmáté fousáčky .

                Potom v březnu měl Jirka jarní prázdniny a trávil je na brigádě u nás v  práci. Měli jsme odpolední  a naši kluci by byli celé dlouhé odpoledne až do pozdních večerních hodin doma sami. To se Lence nelíbilo a navrhla mi, že až ona v práci v 16.00h. skončí, vezme si naše fousáče, vyvenčí je a nechá si je u nich doma až do večeře, na kterou je odvede zase k nám. A tak tomu také  bylo. Každé odpoledne odcházeli naši chlapečkové se svojí  “au-pair“ Lenkou ke Krejčom za zábavou – Lenny na svůj nikdy nekončící seriál se spící fretkou (kde snad jediná akční scéna byla, když se fretka obrátila na druhý bok, což ale Lenýskovi naprosto stačilo) a Philoušek do klína jednoho z rodičů, kterému dovolil, aby neúnavně drbal  jeho nastavené bříško…

                Takže ačkoliv jsem si žádný inzerát nemusela podávat, mají naši fousáčci svoji  spolehlivou “au-pair“, se kterou je o ně velmi dobře postaráno. A navíc, což je na české poměry neuvěřitelné, já klukům jejich opatrovnici za její služby  nic  NEPLATÍM  (zatím…).     

 

                           

  vzácný okamžik - fretka nespí...                                                                              ...na to musel Lenny zavolat i Philla

 

         

        kdo si hraje nezlobí...                                                                                        Phillova nejoblíbenější činnost

 

 

Po náročném dni zasloužený odpočinek - postel stačila pro všechny.

 
TOPlist